THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Má velká očekávání vyvolal již na začátku roku singl skladby "Domino" coby předzvěst páté desky kalifornských HAIL THE SUN. Skupina, která se dlouhodobě šplhá na přední příčky ve svém ranku, slíbila a teď i splnila vše, co jsem si jen mohl přát. Je skutečně málo příležitostí pro starého barda jako já, aby při poslechu nějaké novinky zapomněl na svět a plně se propadl do posluchačské euforie. Album "New Age Filth" to dokázalo. Nezbývá mi tedy než sepsat řádky nekriticky neobjektivní, a to i přes to, co rozum jasně říká. Styl, kterému se HAIL THE SUN upsali už od svých začátků, je totiž onen uječený progresivní post hardcore, který vždy vyvolával a vyvolávat zákonitě musí množství kontroverzí. Stejně jako to bylo i u THE MARS VOLTA, THE FALL OF TROY nebo CIRCA SURVIVE, se kterými je hudba Američanů velmi blízce spjata.
"New Age Filth" je albem, na kterém HAIL THE SUN dovršili cestu na vrchol. Již dříve více jak zdatní hudebníci rozvinuli své kreace a cit pro specifickou hudební melodiku na další úroveň. Ještě více rozjasnili kytarový zvuk, posunuli skladby zvukově do rezonujících výšek a přidali i co se týče hráčských ekvilibristik a progrese. To by s ohledem na již hodně divoké minulé desky mohlo vyvolat obavy o vstřebatelnost takové hudby, ale pánové přitom nezapomněli na posluchače a dokázali se udržet nohama na zemi. Podařilo se jim najít dokonalý konsenzus mezi muzikantskými ambicemi a hudebním výsledkem. Precizně si pohrávají s detaily a kombinují zdánlivě nekonzistentní prvky do dokonale funkčních a byť až přepestřelých, přesto hlavu a patu nepostrádajících aranží. Bláznivé kombinace souznící v ladných celcích, melodie rozdrcené a znovu poskládané do nečekaných variací, pestrost v sumáři, ohromující cit v detailech. To jsou HAIL THE SUN na "New Age Filth".
Skladby se nedrží v intencích tradiční písničkovosti a ve své rozmanitosti jsou napěchované změnami temp. Melodie střídají ostré výpady, vše je ale geniálně skloubeno do působivého celku, tak jak to dokázali právě THE MARS VOLTA. HAIL THE SUN perfektně zvládají udržet vyváženost mezi melodiemi a divokou progresivní nespoutaností. Jsou jako THE MARS VOLTA bez rozvláčné psychedeličnosti, jako kdybyste dlouhé skladby od téhle skupiny zrychlili a zkoncentrovali do ani ne polovičních stopáží. Divokost a bláznivost tak nabírá na gradacích a ostrý důraz nutí i k připomenutí stylově spřízněných THE FALL OF TROY. Jenže HAIL THE SUN jsou již dokonale sví a vycizelovali svůj pohled na "vřískavou" post-hardcore progresivitu k dokonalosti. Nezaobírají se žádnými vycpávkami, zahušťují a koncentrují své nápady a aranže na co nejmenší prostor, takže jejich skladby se dostávají pod stopáž běžných rockových hitů. Přesto by obsah jediné z nich vystačil některým skupinám na celé album a ještě by zbylo. "New Age Filth" i v souboji se stylově podobně zaměřenými DANCE GAVIN DANCE odsouvá jejich loňské album do stínu.
Samostatným a velmi dominantním prvkem je vokál Donovana Melereho, který svůj projev dotáhl do extrémní dokonalosti. Je to opět vyhrocený vysoký ječák plný energie a síly, který nejde jinak než srovnávat s dnes již stylovou ikonou Anthony Greenem (CIRCA SURVIVE). Samozřejmě je to projev plný kontroverze a styl, který ve své vyhrocenosti, ať už v dobrém či zlém, zřejmě nenechá nikoho chladným. Vokál je to vřískavě hysterický, zděšeně vibrující, agresivně řvoucí i bázlivě škemrající. Ono ani není možné jinak, pokud přihlédneme k textové náplni, kterou Melerův hlas vyřvává do světa. Bolestné vokální ataky dokreslují lyriku, která stejně jako na minulých deskách nezůstává u prázdných klišé, otvírá témata hodně citlivá a soustřeďuje se především na traumatické důsledky globálních i zcela individuálních tragédií s důrazem na lidskou psýché. Texty jsou plné metafor o rozpolcenosti osobnosti, boje s vnitřními démony i s mezilidskými vztahy a city, takže jde místy o velmi osobní zpovědi. Důležité je i to, že Melero má svůj hlas celou dobu absolutně pod kontrolou.
I met a liar who reflected in me but I don’t think they could tell.
I loved a girl who I didn’t deserve so I fucked that up as well.
I haven’t cut a line in 10 long years..it sure does make me think.
I wrote a list of my character flaws..the pen ran out of ink.
I’ve said it all along: “If you love me, then love me to death.”
"New Age Filth" je albem, které mi po dlouhém čase dokázalo vyvolat mrazení v zádech. Svět je pro mne najednou zase o trochu prosluněnější, rozjařenější a do mých starých kostí se znovu vlévá mladická energie. Dostavuje se pocit déjà vu, především v podobných pocitech euforie, jako jsem kdysi prožíval při seznamování se s albem "Amputechture" od THE MARS VOLTA. HAIL THE SUN dokázali v podstatě to samé, jen s ještě větší energií a divokostí. Jediné, co tomu ubírá, je nemilosrdný zub času, který přece jen nedovolí vstoupit dvakrát do téže řeky. Ale čert to vem, minulost je minulost a dnešek patří HAIL THE SUN.
HAIL THE SUN na svém pátém albu dokráčeli k bláznivé dokonalosti, divoce křepčí a s citlivou šíleností masakrují posluchače hudební bravurou a hysterickým vokálem.
10 / 10
Donovan Melero
- vokál, bicí
Aric Garcia
- kytara
John Stirrat
- basová kytara
Shane Gann
- kytara
1. Domino
2. Slander
3. Solipsism
4. Misfire
5. Made Your Mark
6. Slipped My Mind
7. Parasitic Cleanse
8. Hysteriantics
9. Devaluation
10. Punch Drunk
Divine Inner Tension (2023)
New Age Filth (2021)
Mental Knife (2018)
Secret Wars (EP) (2017)
Culture Scars (2016)
Wake (2014)
Elephantitis (2012)
POW! Right In The Kisser! (2010)
Ready or Not, There I Go (2010)
Vydáno: 2021
Vydavatel: Equal Vision Records
Skvostně opsané postupy THE MARS VOLTA a THE FALL OF TROY. Na jednu stranu jsem hodně rád, že odkaz jejich směru rozvíjí nové kapely, na stranu druhou jsem trochu zklamaný, že k tomu přidávají málo své invence. Pokud jsem famózní desce „De-loused In The Comatorium“ dal devítku, tak tady musím být o poznání přísnější.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.